Historia magistra vitae.... na Blog.cz

Narodil se 6. listopadu 1494 v Trapezuntu. Jeho otec Selim I. zde působil jako guvernér provincie. Jeho matkou byla Hafsa Hatun, tehdy sedmnáctiletá, která byla s největší pravděpodobností dcerou chána krymských Tatarů.

Když Süleyman nastupoval ve 26 letech na trůn, nebyl zcela bez zkušeností.
Za dob svého děda Bayezida II. půdobil jako guvernér provincie - 1509 v Bolu v západní Anatolii, mezi lety 1509 - 22 v Kaffě na Krymu. Za nepřítomnosti svého otce Selima, který byl zrovna zaměstnán válečným tažením, působil též jako regent v Drinopoli.

Süleyman měl za svého života - stejně tak jako každý sultán vlastnící harém - mnoho dětí. Pro začátek jmenujme alespoň některé. Roku 1512 se narodil princ Mahmut, zemřel však již r. 1522. Dále pak to byl prin Mustafa, nar. 1515. Jeho matkou byla konkubína Mahidevran, původem pravděpodobně Albánka nebo Čerkeska. Roku 1519 přišel na svět princ Murat, nedožil se však ani dvou let.

Lid si od Süleymanovy vlády sliboval mnoho dobrého. Popis z doby jeho nástupu na trůn jej vykresluje jako:
"... vysokého štíhlého muže, křehkého vzhledu, štíhlé postavy. Jeho tvář je pohublá, nos orlí, krk poněkud delší. Nosí malou bradku a náznak kníru. Jeho kůže je sinalá, tvář však přesto příjmená. Je to moudrý člověk, od jeho vlády se očekává mnoho dobra."

K výrazné změně v Süleymanově životě došlo krátce po zahájení jeho vlády. V sultánově domě se objevila Hürrem ("Ta, která přináší radost"), na západě známější jako Roxelana.

Roxelana se narodila v západní části Ukrajiny, která tehdy patřila Polsku. Dle pověsti slo o Alexandru Lisovskou, dceru rusínského knížete. Byla zajata Tatary a prodána na trhu s otroky v Istanbulu.

Roxelana dala Süleymanovi pět dětí - syna Mehmeda (1521), dceru Mihrimah (1522), a tři další syny - Abdullaha, Selima a Bayezida. Abdullah zemřel záhy na jednu z mnoha nákaz, které tehdy postihly harém.

Süleyman se však neoddával jen pohodlí svého paláce.
Společně s velkovezírem Piri Paşou podnikl tažení na Bělehrad, což byla tehdy brána do všech zemí středního Dunaje. Město dobyl 29. srpna 1521. Po tomto vítězství si nechal narůst bradku, což bylo tehdy symbolem zralosti.

Roku 1522 došlo z ne zcela zřejmých důvodů ke změně v úřadu velkovezíra. Novým velkovezírem se stal Ibrahim Paşa, sultánův důvěrný přítel. Narodil se jako syn řeckého rybáře. Po nějakém čase byl zajat, odvezen do paláce a zde vychováván jako páže. Přes post vrchního sokolníka a nejvyššího komořího se vypracoval až do úřadu velkovezíra. Sultánova přízeň k němu se projevila tím, že dostal darem palác na Hippodromu, obrovskou a nádhernou stavbu. Dále se pak oženil se sultánovou sestrou Hadice. Ibrahim měl také jako jediná osoba mimo sultánovu domácnost právo vstoupit do vntřního paláce. Zde se Süleymanem debatovali dlouho do noci a Ibrahim přespával v pokoji vedle sultánovy ložnice.

Na jaře roku 1526 se Süleyman vydává na tažení do Uher. Velení vojsk se opět ujal Ibrahim Paşa.
K rozhodující bitvě došlo 29. sprna 1526 v bitvě u Moháče. Süleyman se zde sřetl s českým králem Ludvíkem Jagellonským (viz obrázek). Tento mladý nerzvážný král se rozhodl, patrně z nedostatku správných informací, zaútočit na mnohem silnějšího nepřítele. V bitvě, která netrvala ani dvě hodiny, utrpěly Ludvíkovy oddíly těžkou porážku. Ludvík sám zde nalezl smrt v dunajském bahně. Jeho tělo bylo nalezeno až po několika měsících. Süleyman si odvezl vítězství.

Zprávy o vítězství rozeslal sultán do všech provincií a též své matce Hafse a také Roxelaně. Vztah Süleymana a Roxelany se mezitím výrazně prohloubil. V době sultánovy nepřítomnosti spolu vedli rozsáhlou korespondenci. Z dopisů je jasně patrný stesk po milované osobě.

Roxelana neuměla zpočátku psát a byla proto nucena k vyřzování korespondence používat písaře:

"Můj sultáne, řekl jsi, že kdybych byla schopna číst, napsal bys mi mnohem více, jak po mě toužíš."

Později, když už byla schopna sama psát, byla jejich korespondence mnohem vroucnější:

"Můj sultáne, nic netiší spalující muka odloučení. Nic nezmírní mou sklíčenost, neodpírej mi své vznešené dopisy. Nech mou duši nalézt trochu útěchy v Tvém listu … Když jsou čteny tvé vznešené dopisy, Tvůj sluha a syn Mir Mehmet a Tvá otrokyně a dcera Mihrimah pláčou, neboť Tě postrádají. Jejich pláč mne přivádí k šílenství, jako kdybychom drželi smutek. Můj sultáne, Tvůj syn Mir Mehmet a Tvoje dcera Mihrimah a Selim Chán a Abdullah Ti zasílají mnohé pozdravy a sklání své tváře do prachu u Tvých nohou."

Mnohé z dopisů mají podobu básně, jako tento od Süleymana:

"Má skutečná královno, mé všechno,
Má milovaná, můj jasný měsíci,
Má nejdůvěrnější družko, má jediná,
Vladařko veškeré krásy, má panovnice."

Roxelana se vyznává Süleymanovi ze svého stesku:

Jdi, laskavý větříku, řekni mému sultánovi: "Ona pláče a trápí se.
Bez tebe sténá jako slavík naplněný hrůzou.
Nemysli, že tvá moc může zmírnit bolest jejího srdce za tvé nepřítomnosti.
Nikdo nezná lék na její strasti," to bys měl říci.
"Příval zármutku probodává její srdce bolestivými šípy.
Za tvé nepřítomnosti je nemocná a naříká jako flétna."

Z roku 1526 se nám též zachoval Süleymanův popis:

"Je 33 let stár. Jeho pleť je smrtelně bledá, nos orlí, krk stále dlouhý. Neoplývá zjevnou silou, avšak jeho ruka je velmi silná. Je schopen ohnout tuhý luk jako nikdo. Povahou je melancholik. Hodně se věnuje ženám. Dokáže být velkorysý, pyšný, netrpělivý a přece někdy velmi laskavý."

Půl roku po výhře u Moháče podnikl Süleyman další tažení, tentokrát směřující na Vídeň. Město oblehl, avšak neúspěšně. Pro nedostatek potravin a blížící se zimu byl nucen 15. října 1529 boléhání přerušit a vrátit se i s vojsky, která utrpěla poměrně těžké ztráty, do Istanbulu. To byl jeho první vojenský neúspěch.

Aby si zachoval tvář, rozhodl pro úhybné manévry. Vytáhl do Rakous chránit svého vasala Jana Zápolského proti Ferdinandu Habsburskému. Dále uspořádal rozsáhlé slavnosti při příležitosti obřízky svých synů.

Situace v harému se začínala vyostřovat. Sultán začal zcela viditelně upřednostňovat Roxelanu před Mahidevran, matkou jeho syna Mustafy. To vzbudilo všeobecný rozruch, jelikož sultán nikdy nezaměřil svou pozornost na jedinou ženu.
Mahidevran nebyla schopna se s touto situací vyrovnat. V záchvatu vzteku a zoufalství zaútočila na Roxelanu - vytrhala jí chomáče vlasů a poškrábala obličej. Roxelana se uzavřela ve své komnatě a odmítla vyjít. Když jí k sobě sultán nechal zavolat, oznámila, že si před něj netroufá předstoupit vv takovém stavu. To Süleymana natolik zarmoutilo, že Mahidevran definitivně zanechal ve Starém paláci.

Roxelana držela otěžě sultánovy vůle pevně ve svých rukou. Okolí si to uvědomovalo, zejména Süleymanova matka Hafsa. Proto se pokusila svému synovi podstrčit překrásnou novou konkubínu. Roxelanu to natolik zarmoutilo, že propukla v hořký pláč. Sultán poslal novou dívku pryč.

Roku 1531 se sultánovi narodil další syn Cihangir. Roxelanu poněkud zklamalo, že byl hrbáčem. Süleyman však Cihangira slepě miloval, princ jej všude doprovázel.

Roku 1533 došlo k události v osmanských dějinách dosud nevídané. Süleyman se oženil s Roxelanou. Bylo to poprvé, kdy se prostá otrokyně-konkubína stala manželkou sultána.

Roxelana se tak dostala k ještě větší moci než předtím. K tomu jí dopomohla i smrt Hafsy Hatun roku 1534. Teď už měla i absolutní moc nad harémem.

Roku 1534 se Süleyman rozhodl pro tažení na východ do oblasti Iránu a Iráku. Úspěšně dobyl Bagdád a Tabríz, ovšem nedostatek čau jej donutil zde přezimovat. Mezitím si se svou manželkou intenzivně psali:

Ibrahim byl tehdy na vrcholu moci. Vystavoval na obdiv svůj majetek, stejně tak jako se vychloubal svou mocí, která byla prý větší, než ta sultánova. To samozřejmě nemohl Süleyman trpět. Pozval k sobě Ibrahima na večeři. Bylo to v noci ze 14. na 15. března 1536. Není zcela jasné, co se tehdy stalo. Ibrahim byl zavražděn. S největší pravděpodobností jej uškrtili Němí, zvláštní skupina sultánovy ochranky (viz Sultánovi služebníci/Osmanská říše). Ibrahimův majetek byl zkonfiskován, novým velkovezírem se stal Ayaşa Paşa.

Při příležitosti Roxelaniných narozenin roku 1539 překvapil Süleyman svou manželku komplexem mešit nesoucím její jméno - Haseki Hürrem Camii, projektovaným architektem Sinanem.

Roku 1543se stal jednadvacetiletý şehzade (princ) Mehmet, obětí neštovic. To sultána velmi zarmoutilo, tři dny truchlil u jeho těla. Na počest prince vyrostla na Třetím pahorku Şehzade Camii - Princova mešita. Stavba byla dokončena roku 1548.

Roku 1550 začala výstavba Süleymaniye - komplexu mešit. Samotnou stavbu zkrášlují čtyři minarety. K areálun pak náleží čtyři medresy (školy), škola pro čtení Koránu, školu náboženských tradic, základní školu, lékařskou kolej, nemocnici, útulek pro duševně choré, veřejnou kuchyni, lázně a také dvě horbky - Süleymana a Roxelany. Při dokončení stavby roku 1557 řekl architekt Sinan Süleymanovi: "Pane, vystavěl jsem pro tebe mešitu, která zůstane na zemi až do soudného dne."

V té době sloužili všichni Süleymanovi synové, kteří nepodlehli nákazám, jako provinční guvernéři v Anatolii. Mustafa v Amasyii, Selim v Manise, Bayezit v Konyii a Cihangir v Halabu.

Roxelana měla jediný cíl. Zabránit princi Mustafovi, synovi své sokyně Mahidevran, v nástupu na trůn. Princ je popisován jako člověk "úžasně vzdělaný, rozvážný a zralý pro vládu". Navíc byl idolem janičárů, jímž velel jako provinční velitel. Každý očekával, že po svém synovi usedne na trůn.

Na jaře 1553 podnikl Süleyman tažení proti perským Safíjovcům. Armáda se ještě ani nevydala na cestu, když velkovezír Rüstem Paşa, sultánův zeť, přinesl Süleymanovi nepěkné zprávy. Přesvědčil sultána, že princ Mustafa tajně vyjednává se Safíjovci s cílem zmocnit se osmanského trůnu pomocí.
Süleyman povolal syna k sobě do vojenského ležení u Ereğli v Karamanu. Když princ vstoupil do otcova stanu, uškrtili jej Němí. Sultán činu přihlížel za zástěnou a pobízel své sližebníky, aby si pospíšili.

Mustafova poprava rozzuřila janičáry. Chystali vzpouru, která byla nakonec potlačena opětovným zýšením žoldu a změnou velkovezíra - novým se stal Kara Ahmet Paşa.
Ani princ Cihangir neunesl zprávu o bratrově smrti. Trápil se žalem, onemocněl a zemřel 27. prosince 1553.

Süleyman pokračoval v tažení. V listopadu 1555 vstoupila jeho armáda do Halabu s velkou slávou.

Zlomovým datem se stal 15. březen 1558 - den, kdy Roxelana zemřela. Kronikáři o její smrti podivně mlčí. Nevíme, jak na ni sultán zareagoval. Jeho nepopsatelnou lásku k této ženě však odráží báseň, kterou napsal po její smrti:

Strádám na hoře zármutku,
kde dnem i nocí vzdychám a sténám.
Přemýšlím, jaký osud mne očekává,
když má milovaná odešla.

Po Roxelanině smrti propukla mezi Bayezidem a Selimem válka. Cíl byl prostý - stát se jediným dědicem otcova trůnu. Bayezit si válkou odcizil otce natolik, že Süleyman poslal Selimovi armádu janičárů a sipáhijů (jízdy). Selim svého bratra porazil v bitvě u Konye v květnu 1559.

Baezid uprchl na dvůr perského šáha Tahmaspa. Süleymanovi se však po dloihých jednáních podařilo Tahmaspa přesvědčit, aby dal Bayezida i jeho pět synů popravit (nejmladšímu byly 3 roky).
Sultán na celou událost reagoval po svém.
"Díky Bohu že jsem se dožil toho, že byli muslimové ušetřeni strádání, které by je čekalo, kdyby moji synové bojovali o trůn."

Postupem času začaly na Süleymana doléhat obavy z toho, co jej čeká po smrti. Stal se úzkostlivým , pověrčivým. Pečlivě dodržoval všechny náboženské obřady, při jídle už neposlouchal hudbu a jeho stříbrné nádobí nahradilo prosté kameninové. I jeho vzhled se změnil:
"Jeho tělo je tak slabé, jako by pracovalo ke smrti. Trpí vodnatelností, nohy má oteklé stejně tak jako tvář. ztratil chuť k jídlu a má velmi špatnou barvu. Několikrát též ztratil vědomí, že byli jeho sluhové na pochybách, zda je živ či mrtev. Očekává se, že se jeho stav nezlepší."

Přesto však vládl Süleyman nadále pevnou rukou. Celá Evropa žila ve strachu z tohoto muže, kterého si zvykla nazývat Süleymanem Vznešeným. Turci mu dali přízvisko Kanuni (Zákonodárce), protože byl prvním vládcem Osmanů, který uzákonil občanské právo a přizpůsobil jej právu církevnímu. Strach z tohoto muže byl oprávněný:
"Süleyman stojí před námi ve vší hrůze, již vyvolávají jeho úspěchy i úspěchy jeho předků.
200 000 jeho jezdců ovládne Uherskou nížinu, ohrozí Rakousy i zbytek Říše. Podrobuje si všechny národy od Uher po hranici Persie. Stojí včele armády, která čerpá ze zdrojů mnoha království a tří kontinentů, které se nacházejí na naší polokouli. Sultán udeří jako blesk a znčí vše, co mu stojí v cestě. Vede zkušenou a dobře vycvičenou armádu, která je zvyklá jeho velení. Jeho jméno samotné šíří hrůu široko daleko ... "

Süleyman ovšem nebyl úspěšný vždy. Jeho výprava proti Rytířům sv. Jana (johanitům), skončila katastrofálně.Možná tím, že sultán výpravě osobně nevelel.

Roku 1565 se stal novým velkovezírem Sokollu Mehmet Paşa. Ten ihned zahájil přípravy na nové tažení do Uher. Süleyman se rozhodl zapudit neblahou vzpomínku s johanity dalším osmanským triumfem. Vzhledem k jeho zdravotnímu stavu to bylo odvážné rozhodnutí. Když armáda vyrážela
1. května 1566 na pochod, museli Süleymanovi pomáhat při nastupování do kočáru (na koni by nebyl schopen jet).
Cílem bylo dobýt pevnost Szinget v jižních Uhrách, kterou bránil hrabě Mikuláš Zrinský. Osmanská armáda pevnost oblehla a 7. září 1566 také úspěšně dobyla. Zrinský byl při posledním zoufalém výpadu zajat a popraven.

Süleyman se však vítězství nedožil. Zemřel na mrtvici v noci z 5. na 6. září 1566. Přítomný byl pouze sultánův lékař a velkovezír. Sokollu Mehmet Paşa se však doktora po nabalzamování těla zbavil, protože by mohl vyzradit toto tajemství. Dále pak vyzval Selima, který sloužil jako guvernér v Kütahyi v Anatolii, aby se k armádě připojil a zajistil si tak vládu. Mezitím sultánovu smrt tajil a vládl na základě písemných rozkazů se sultánovým podpisem, který mistrně falšoval Süleymanův mečonoš Cafer Ağa.

Armáda se vydala přes Bělehrad, kde se k ní připojil Selim, zpět do Istanbulu. Když dorazili do města, janičáři se opět vzbouřili. Požadovali vyšší žold a privilegia, na což Selim přistoupil.

Süleyman byl pohřben v türbe (hrobce) vedle hrobu Roxelany. Jejich hroby leží vedle sebe ve stínu cypřišů - stromů ráje.